V NATO to skřípe…

 Jak už tomu tak bývá, někteří jeho činy schvalují a podporují, jiní se nad nimi s nepochopením pozastavují nebo je přímo odsuzují. Na domácí scéně patrně největší překvapení vyvolala slova tradičně proamerického a konzervativního Karla Schwarzenberga, čestného předsedy TOP 09, který označil útok končící smrtí velitele íránských elitních jednotek Kudse Kásima Sulejmáního za zločin. Přičítat tomuto českému politikovi jakoukoli náklonnost k zabitému generálovi by však bylo velkým omylem, podstatou jeho vyjádření byl stesk nad tím, že kdysi se nejprve vyhlásila válka a pak se teprve střílelo. Fakt, že nevyhlášená válka mezi USA a Íránem již trvá řadu let, ponechme stranou.
Pohled na Teherán
Rozhodně k hlubokému zamyšlení vybízí telefonický rozhovor, který po usmrcení Kudse Kásima Sulejmáního vedli francouzský a ruský prezident, nikoli snad pro jeho obsah, nýbrž proto, že volajícím byl právě Macron. Představitel jednoho z klíčových členů NATO nelení a volá protivníkovi, přičemž mu sděluje svoje obavy ohledně amerického zásahu a probírá s ním situaci v Sýrii, Libyi a bilaterální vztahy, namísto toho, aby situaci konzultoval se spojenci. Pro pořádek je nutné doplnit, že o americkém úderu se evropští členové aliance dozvěděli až z novin, americký prezident je patrně „zapomněl“ informovat. Vše tedy nasvědčuje tomu, že NATO se ocitá v krizi, o které se více či méně opatrně hovoří již řadu týdnů, minimálně v otázkách transatlantické komunikace. To samozřejmě nahrává ruskému vůdci, který cítí šanci vrátit Rusko k velmocenské politice jako za sovětských dob, ne snad eskalací blízkovýchodních konfliktů, ale jako prostředníka k mírovým jednáním.
Karavana v poušti
Putin si jistě velmi dobře uvědomuje, že tudy vede i cesta ke zmírnění nebo úplnému odstranění hospodářských sankcí západu vůči jeho zemi. Také není žádným tajemstvím, že francouzský prezident není jejich velkým fanouškem. A kruh je uzavřený.
Tuto idylu však může Putinovi pokazit jeho příležitostný spojenec a zároveň nevyzpytatelný představitel jedné z členských zemí Severoatlantické aliance Recep Erdogan. Turecký prezident dle funkce a diktátor dle reality na základě dvoustranné dohody vojensky podporuje jednu ze znepřátelených stran v libyjské občanské válce, a co čert nechce, právě tu opačnou, než v současnosti materiálně a přítomností žoldnéřů podporuje Rusko.  To prakticky znamená zkřížení tureckých a ruských zbraní, což vytoužené úloze ruského mírotvůrce příliš neprospívá. Rusko samozřejmě účast jím podporovaných žoldnéřů v konfliktu vehementně popírá, avšak Erdogan je přesvědčen o opaku. Nepochybně se tento spor stane ústředním tématem plánovaných turecko – ruských rozhovorů. Ať bude jejich výsledek jakýkoli, ke zklidnění situace v lybijských oblastech zmítaných boji patrně nepřispěje…         

Posted in Politika.